Prezidentská amnestie ve světle manažerského rozhodování

17.01.2013

Nedávná prezidentská amnestie se stala horkým tématem nejen pro právníky, ale i pro laickou, nebo chcete-li občanskou veřejnost. Jak je v těchto případech obvyklé, k meritu věci se vyjadřují jak renomovaní ústavní právníci, tak i samozvaní vykladači ústavy a potenciální architekti nových právních pořádků. Pokud bude nakonec podána ústavní stížnost a Ústavní soud se opravdu k této věci meritorně vyjádří, vytvoří tím nepochybně precedens. Ten se dozajista stane vodítkem a korektivem uvažování o této citlivé problematice pro generace Klausových následníků. Kde se ale stala chyba, když výsostné právo presidenta republiky udělovat milost se s největší pravděpodobností stane předmětem právního přezkoumání? Zkusme se na tuto situaci podívat jako na standardní manažerský rozhodovací problém a snažme se posoudit, zda všechny zásady a principy manažerského rozhodování byly skutečně naplněny.

První otázku, kterou je třeba si položit je, zda šlo vůbec o rozhodovací problém, tzn., zda existovalo více variant řešení. V tomto případě nepochybně ano, neboť kromě varianty nevyhlášení amnestie existovala řada dalších variant lišících se rozsahem amnestie. Rovněž je evidentní, že se jednalo o multikriteriální rozhodovací problém a z hlediska komplexnosti a složitosti se jednalo spíše o tzv. „špatně strukturovaný problém“. Z hlediska teorie rozhodování to znamená, že šlo o poměrně unikátní a bezprecedentní rozhodovací problém, pro který nešlo použít jednoduché rozhodovací algoritmy. Nic na tom nemění fakt, že amnestie proběhly v historii již několikrát, avšak časový, politický a sociální kontext těchto amnestií byl natolik odlišný, že zkušenosti z těchto minulých událostí jsou nepřenosné do současnosti.

Jak takový rozhodovací proces měl z pohledu managementu vypadat? Zaměřme se na formálně logickou (tj. procedurální) stránku rozhodování o amnestii. Především rozhodovací problém měl být důkladně analyzován. Zda se tak stalo v celé jeho hloubce, zůstane záhadou. Známé indicie naznačují, že nikoliv, neboť ředitelka hradního odboru legislativy a práva Dana Římanová se nechala slyšet, že o stanovisko k amnestii byla požádána až ve chvíli, kdy byla amnestie vyhlášena. Její názor na právní a materiální podstatu připravované amnestie byl tudíž irelevantní. V dalším kroku měl být definován soubor kritérií hodnocení, který je základem pro tvorbu variant. Zde musíme přiznat, že některá kritéria byla presidentem artikulována a dostala se k občanům. Šlo zejména o neudržitelný stav v přeplněných věznicích, průtahy v soudním řízení přesahující osm let, výše uloženého trestu do deseti let, právo na spravedlivý proces a jistě i některá další. Následně měly být zformulovány varianty, mezi kterými se rozhodovatel rozhoduje. I když veřejnost zná pouze jednu variantu, ke které se president nakonec přiklonil, nelze presidenta podezírat, že neuvažoval o dalších alternativách. Následovat mělo posouzení důsledků jednotlivých variant. Zde asi došlo k největšímu manažerskému selhání. Presidentovo vyhlášení pro kamery ČT, že žádného soudce Berku nezná, případně tápavé výroky některých presidentových souputníků dávají tušit to nejhorší. Důsledky rozhodovacích variant nebyly zcela jistě kvalifikovaně posouzeny. Za této situace bylo hodnocení variant a následný výběr varianty určené k realizaci založeno spíše na intuici a subjektivismu. Jak nakonec vše dopadlo, je dostatečně známo. Proces rozhodování o prezidentské amnestii se minimálně v několika bodech odchýlil od respektovaných formálně-logických principů manažerského rozhodování. Za této situace, všem známé důsledky takto řízeného rozhodovacího procesu, by neměly být pro nikoho až takovým překvapením.

komentáře (0)
Ing. Miroslav Špaček, Ph.D., MBA

Další články autora: