Olympijská, ale i jiná sportovní ohlédnutí

13.09.2012

Prožívání letošního léta získalo určitě vyšší smysl tím, že probíhala olympiáda v Londýně. Pro nás, lektory i studenty VŠEM, byla zajímavá už jenom tím, že jsme mohli držet palce i některým studentům naší školy, kteří na olympiádě reprezentovali.  Díky našim studentům jsme byli olympiádě o něco blíž a určitě jsme ji prožívali s většími emocemi než obvykle. Rád bych našim školním olympionikům poděkoval a ocenil jejich bojovnost a nasazení, i když všechno nevyšlo podle představ a přání. Podobný pocit jsem zažil už v minulosti, kdy o olympijské úspěchy usilovaly děti mých přátel a kolegů z neratovické Spolany. Na olympiádě v Moskvě v roce 1980 to byl dnes již tragicky zesnulý Pepek Šenkýř v jachtingu, nebo v roce 2004 v Athénách stříbrná jachtařka Lenka Šmídová. Dlužno dodat, že rodiče olympioniků prožívali sportovní drama svých dětí výrazně klidněji než kdokoli z nás ostatních. Být o nějakých 25 let starší, určitě bych se ve Spolaně potkal i s rodiči zlaté diskařky z olympiády v Melbourne z roku 1956, Olgy Fikotové, později Connollyové. Dodnes přežívá v Neratovicích příběh, jak bezelstný olympijský vítěz v hodu kladivem z téže olympiády, Harold Connolly, se rozhodl navštívit rodiče své manželky přímo na jejich pracovišti ve Spolaně. Prošel tehdy vrátnicí kolem nic netušící ostrahy a byl dopaden až někde na chemickém provoze. Psala se tehdy druhá polovina padesátých let a přítomnost amerického občana v útrobách strategického chemického podniku byla vyšetřována orgány vojenské kontrarozvědky.

Když jsem přemýšlel, který příběh z letošní olympiády mě nejvíce přinutil k přemýšlení, potom to byla téměř Hamletovská rozpolcenost českého cyklisty Romana Kreuzigera, zda podpořit české medailové ambice a „sjíždět“ kolegu Vinokurova z mateřské stáje Astana, nebo svojí pasivitou zvýšit stájové šance na olympijské vítězství. Jak to dopadlo, všichni víme, vyhrál Vinokurov a Kazachstán si zaúčtoval na svůj vrub zlatou olympijskou medaili. Přišlo mi to líto, neboť dobré umístění jsem marně přál nejen Romanovi, ale před desítkami let i jeho otci, Kreuzigerovi staršímu, který jezdil za Československo tehdy populární Závod míru. Nejsem expert, nýbrž pouhý příznivec cyklistiky a tudíž si netroufám Romana soudit. V jedné věci jsem si ale naprosto jistý a to, že nás Roman Kreuziger svým rozhodnutím připravil o výjimečný divácký zážitek, a to bez ohledu na to, jak by taková stíhací jízda dopadla. Historie se mohla opakovat. V roce 1981 se v bývalém Československu odehrála sportovní událost jako z jiné planety. Na okruhu kolem Strahova se konalo mistrovství světa v cyklistice. Bylo to v poválečném období vůbec poprvé, kdy se na českých silnicích objevili špičkoví světoví profesionální cyklisté, vítězové olympijských her, mistrovství světa, Tour de France a Giro D´Italia. Kolem Strahova kroužili na kole Hinault, Maertens, Zoetemelk, Saronni, Knudsen, Moser a další. Co jméno, to ikona světové cyklistiky. Toho dne s nimi přišla do Prahy i nevázaná atmosféra profesionálního sportu, kterou tady dosud nikdo nepoznal. Tisícovky zahraničních fanoušků, oděných do teutonských přileb s býčími rohy, posedávali a tábořili na strahovských stráních s barevnými minitelevizory na klíně (u nás nebyl k dostání ani černobílý) a fankluby s vlajkami, transparenty, ikonami a fetišemi vytvořili pro ten den jiný svět. Mezi favority určitě patřil Francouz Bernard Hinault, mistr světa z roku 1980 a pětinásobný vítěz Tour de France. Závod se však pro něho nevyvíjel ani v nejmenším příznivě. Zaspal únik asi 20 členné skupiny, ve které byli všichni velcí favorité a která záhy získala velmi slušný náskok. Zdálo se, že závod pro Hinaulta skončil. V tu chvíli se však stalo něco, co jsem si přál, aby potkalo Romana na olympiádě. Hinault se sám vydal na zdánlivě beznadějnou stíhací jízdu. Stačil se na něho přilepit pouze Španěl Lejarreta, jehož ambicí bylo alespoň udržet vražedné Hinaultovo tempo skrytý v závěsu.  Metr po metru snižoval Hinault náskok vedoucí skupiny a poháněn a bičován davy příznivců pár set metrů před cílem skupinu dojel. Tím ještě nebyl tomuto příběhu konec a Hinault rozjel i závěrečný spurt. Na specializované finišmany Maertense a Saronniho již v úplném závěru neměl, ale bronzová medaile ze ztraceného závodu měla svoji cenu. Kdo z diváků byl toho dne na Strahově, odnesl si nesmazatelnou vzpomínku. I když sportovní příběhy jsou autentickým dílem okamžiku, ve kterém se odehrávají a jejich zprostředkování je obtížné, výraz v Hinaultově tváři šplhajícího do strahovského kopce odráží úsilí neprohrát. Není bez zajímavosti, že ani mistři světa tehdy nenosili cyklistické přilby.

komentáře (0)
Ing. Miroslav Špaček, Ph.D., MBA

Další články autora: