Sdílení a transfer intelektuálního vlastnictví

27.05.2011

V souvislosti s globalizujícím se podnikatelským prostředím a nadnárodní strukturou řady korporací vyvstává otázka řešení transferu duševního vlastnictví (Intellectual Property (IP) Sharing) v rámci sítě vlastnicky svázaných firem. Podchycení a řešení problematiky v celé její komplexnosti není jednoduché, neboť mnohdy již samotné rozkrytí vlastnických vazeb v rámci často složitě strukturované a propojené skupiny firem je složitým investigativním úkolem. Vlastnické vztahy jsou nezřídka zpřevodovány přes řadu účelově vytvořených řídících firem, jejichž akcionářská struktura nemusí být zcela zřejmá.

V globalizujícím se prostředí se stává transfer IP určitým synonymem pro technický rozvoj a řada firem jím podmiňuje svoji podnikatelskou expanzi. V praxi tak dochází k jednostrannému či vzájemnému přesunu technologií, obchodního a marketingového know-how, výsledků výzkumu a vývoje a v neposlední řadě i manažerských praktik. I když větší část IP je formalizovaná v interní firemní dokumentaci nebo vlastnická vazba k IP je dokonce manifestována udělením patentu či autorského osvědčení, ukazuje se, že stále ještě určitá část IP je zadržována jako tacitní znalost na úrovni jednotlivců nebo expertních týmů. Standardní kooperativní vazby mezi pracovníky kapitálově spřízněných subjektů, kde dochází k intenzivnímu propojení a sdílení know-how, nastolují otázku, nakolik je tento transfer zpoplatnitelný či nikoliv.

Nelze zamlčovat, že zpoplatnění transferu IP je často na pozadí motivováno optimalizací finančních toků napříč nadnárodní společností. Pro auditora nebo kontrolní orgán, který obvykle nemá příslušný vhled do věcné podstaty problému, je mnohdy obtížné určit, zda jde o zákonnou daňovou optimalizaci nebo skryté plnění, která by mělo být formálně účtováno a zatíženo daňovou povinností. Tuto záležitost mnohdy není schopen náležitě rozkrýt ani poskytovatel IP. Výsledkem je situace založená na všeobecné tolerance tohoto jevu, neboť již samotné vymezení pojmu IP nabízí řadu interpretací. Je zřejmé, že pokud je IP kodifikováno např. udělením patentu na předmětný výsledek intelektuální činnosti, lze potom mluvit o IP bez nejmenších pochybností. Toto je ovšem mezní případ. Existuje celá řada produktů intelektuální činnosti, jejichž výsledky jsou transferovány a které lze s větší či menší mírou přesnosti považovat za IP. Na úrovni firmy může jít o průkazně zdokumentované výsledky výzkumu, technologické procesy, postupy a řešení. Na druhém konci spektra tak stojí písemně či verbálně sdělované know-how, jehož rozsah se může individuálně měnit a může a nemusí konstituovat IP. Jakkoli na jedné straně lze udělený patent bez výhrady považovat za IP, jehož unikátnost navíc posoudil a aproboval panel nezávislých odborníků, jsou důkazy pro udělení statutu IP ostatním výstupům intelektuální činnosti někdy vice a někdy méně diskutabilní. Je běžné, že nadnárodní firmy sestavují projektové týmy pro řešení úkolů s využitím jak transdisciplinárního tak transnacionálního přístupu. Takto se optimálně kombinují průřezové multikulturní týmy, které jsou schopny předložit globálně využitelné konečné řešení. Otázkou, která zůstává po úspěšném završení úkolu a naplnění cíle je, jak vypořádat vlastnická práva k nově vzniklému IP.

Pokud firma usiluje o to, aby věrohodně zdokumentovala svůj podíl na vzniklém know-how, volí obvykle některý z následujících přístupů:

  • Přístupy založené na ocenění IP a následném jednorázovém nebo postupném vypořádání
  • Přístupy založené na sdílení zisku

Jeden i druhý model pozitivně řeší předmětnou problematiku, přičemž jejich použitelnost závisí na řadě okolností, jako je strategické směřování firmy, povaha řešeného problému a konečně i vedlejší efekty jakým může být zákonná daňová optimalizace.

komentáře (0)
Ing. Miroslav Špaček, Ph.D., MBA

Další články autora: